Počátky erbu Lubawky vysvětluje následující pověst. Lubawka byla během své historie mnohokrát postižena povodněmi. Záplavy přicházely obzvlášť na jaře, kdy první teplé sluneční paprsky rychle rozpouštěly sníh, který stále ještě ležel na okolních horách. Občas ale také povodně vznikaly i v létě, obvykle v červenci, který dodnes, po několik let, je chladný a deštivý měsíc.

Stejné to bývalo i kdysi, v dávných dobách. Jednou nad město přitáhly těžké mraky, ze kterých se spustil hustý déšť. A tak pršelo celý den a celou noc. Řeka Czarnuszka, protékající Lubawkou, už skoro opouštěla své dosavadní koryto, sousední řeka Bobr vystoupila ze břehu a zaplavovala okolní louky a pole. Domorodé obyvatelstvo se ale nedivilo a lidé si říkali: „Tak to už u nás bývá, nakonec musí přestat pršet a zase zasvítí sluce”. Ale tentokrát to dopadlo trochu jinak.

Náhle, od jihu, z české strany, se rozléhal divný šum, který narůstal a blížil se k městu. Několik minut stačilo, aby se ulice proměnily v divoké horské potoky a všichni obyvatelé museli utíkat ve zmatku směrem ke Svaté Hoře. Voda se tlačila do domů okny a dveřmi a rychle bylo všechno zatopeno. Ti, kterým se podařilo zachránit, se vyděšeně dívali na údolí, ve kterém bylo místo jejich města vidět jen vodu, ze které vyčnívala radniční a kostelní věž a vrcholy těch nejvyšších stromů.

Po několika dnech voda zvolna odtekla a slunce rozehnalo mraky. Lidé se konečně mohli vrátit domů. Vyšlo najevo, že náhlá záplava způsobila prasknutí protipovodňových hrází, které se nacházely kolem rybníků mezi Lubawkou a českým Královcem.

Jeden z obyvatel města, majitel domu na náměstí, když se vrátil, nalezl na stole ještě živého pstruha, který nestihl uplavat spolu z ustupující vodou. Na památku této události se hospoda, která byla v přízemi tohoto domu, nazývá „U pstruha” [něm.: „Zur Forelle”]. Tato hospoda fungovala ještě v 1. polovině 20. století. Erb Lubawky představuje město během této povodně: z vody vyčnívají jen vrcholy dvou smrků a radniční věž, a ve vodě plave pstruh.